Nepreferuji žádnou povídku, prostě, co budu mít chuť psát, to budu psát


Stvoření noci - Že by se blýskalo na lepší časy? Nějak mě chytá nálada na psaní a vrhám se na další kapitolku.

23. Otisknutí

29. září 2009 v 13:00 |  Tajemství předků
23. kapitola - Otisknutí

Další kapitolečka. Měla být trochu delší, jenže můza už začínala ustupovat, tak jsem ji rozdělila na dvě části. Vidím to tak ještě na 5 možná víc kapitolek a bude konec. Tak si ty poslední kapči vychutnejte a pěkně komentujte.



Dean se začal třást a já se bála, že po Edwardovi znovu skočí. Nevěděla jsem, co tuto reakci vyvolalo, ale nelíbilo se mi to. Kdyby se proměnil, mohl by zranit mámu, která od něho seděla jenom o pár centimetrů dál. Edward stál přede mnou a kryl mě před případným útokem. Musela jsem Deana uklidnit, jinak by všechno mohlo dopadnout katastrofálně.

"Deane, uklidni se!" křikla jsem, "Co se děje!"

Chtěla jsem postoupit dopředu, posunout se trochu od Edwarda, možná by mu to pomohlo se uklidnit, jenže Edward mě držel pevně. Dean nemluvil, pouze se celý třásl a bylo vidět, jak se tu reakci snaží uklidnit, uvědomoval si, co by mohl způsobit mé mámě a rozhodně to nechtěl dopustit.

Pár minut jsme stáli nehybně a sledovali, co ten druhý udělá. Naopak máma těkala vystrašeným pohledem mezi mnou, Edwardem a Deanem. Stejně jako já nechápala, co se to děje.

Cítila jsem, jak Edward povolil stisk na mé ruce a znamenalo jediné, Dean se zklidnil.

Nebo taky ne. Možná se zklidnil natolik, aby nezaútočil, ale od rozčileného křiku ho to neodradilo.

"CO se děje?! Já ti řeknu, co se děje! Ty ses do něho otiskla! OTISKLA do zatraceného upíra!"

Trhané nadechnutí a tlukot splašeného srdce. Takovou reakci těchto pár slov vyvolalo u mé mámy.

"Jak to víš?" dívala jsem se na něho zmateně, nechápala jsem, jak na to mohl přijít.

"Jak to vím? Stačilo se na vás dívat! Dívali jste se na sebe, jako by nikdo jiný, kromě toho druhého na světě neexistoval!"

Měl pravdu. Vždycky, když se podívám Edwardovi do očí, okolní svět zmizí. Neexistuje nic jiného než Edward. Je mým středem vesmíru. Jedinou osobou v mém životě.

"Když víš, že jsem se do něho otiskla, tak také víš, že jsem proti tomu nemohla nic udělat. Stane se to, i když nechceš. Nemůžeš tomu zabránit. Já se otiskla do Edwarda a shodou okolností je upír."

"Ale není možné, aby ses otiskla do upíra. Otisknutí je hledání tvé spřízněné duše. A já jsem si jistý, že upíři žádnou duši nemají."

"Mají duši!"

"Amy…" Edward se také zapojil do naší menší debaty, ale musela jsem ho přerušit. Vím, jak se na celou věc s duší dívá.

"Edwarde máš duši a nic jiného mi nenamluvíš."

Dean se už nadechoval k dalšímu argumentu, když promluvila máma.

"Upír! Otiskla ses do upíra."

Podívali jsme se na ni. Vypadala jako klubko neštěstí. Nepřítomný výraz v očích a mírný třas těla.

"Mami," přiběhla jsem k ní, vzala její ruce do mých a donutila jsem ji, aby se mi podívala do očí.

"Mami! Edward je pořád stejný. Měla jsi ho ráda, můžeš ho mít ráda i teď, i když víš, že je upír. Neublíží mi. Nikdy by nemohl. Miluji ho a on miluje mě. Sama víš, jaké to je, když se otiskneš. A nejen to, já ho milovala ještě předtím, než jsme se do sebe otiskli. Nevím, možná nás to k sobě podvědomě táhlo, ale s tím už teď nic neuděláme. Miluji ho a neopustím ho, jenom proto, že je upír a měl by být můj nepřítel. Naše pouto je silné a ztráta Edwarda by mě hluboce zasáhla."

Dívala jsem se jí do očí a spatřila jsem tam porozumění. Smíření s tím, že její dcera miluje upíra. Věděla, jak silné je pouto otisknutí a bohužel taky věděla, jak moc bolí, když člověk o svojí spřízněnou duši přijde.

Pevně mě objala a já jí objetí opětovala. Mezi vzlyky mi šeptala do ucha. "Vím, jaké to je, a proto po tobě nikdy nebudu chtít, abys ho opustila. Jenom mě vyděsilo, že je upír."

"Susan, to nemyslíš vážně! Ty jí dovolíš, aby s ním dál chodila. Aby byla sama v jeho přítomnosti!"

Začínal mě štvát. Nevěděla jsem, jestli je proti, že je Edward upír nebo proto, že jsem se otiskla do Edwarda a ne do něj.

Vykroutila jsem se s mámina objetí a postavila se proti Deanovi. "Co máš za problém! Bojíš se, že by mi mohl Edward ublížit, protože je upír! Nevíš, jak silné to pouto je. Nikdo by si nezpůsobil bolest ze ztráty svého protějšku! Nebo žárlíš?! Žárlíš, protože jsem se otiskla do někoho jiného než do tebe?!"

Na chvíli se zarazil, ale pak odpověděl, jak jsem čekala, i když to neznělo tak jistě. "Samozřejmě, že se bojím! Je to upír! Je nebezpečný všem!"

"Ne, tohle si nemyslíš! Přál by sis, aby to byla pravda, ale tou je, že žárlíš!"

"Nežárlím!"

Měla jsem toho hádání dost, pohlédla jsem na Edwarda a ten hned věděl, co po něm chci vědět.

"Žárlí," odpověděl a Dean ihned protestoval.

"Ty mlč! Nikdo nechce vědět tvůj názor a stejně je špatný."

Vítězně jsem se na Deana usmála. "Já jsem nechtěla vědět jeho názor. Jeho názor by určitě byl, že se bojíš, jenomže on mi řekl tvůj názor. A ten je, že žárlíš."

"Nežárlím! A on řekl jenom to, co jsi chtěla slyšet, aby byl na tvé straně!"

"Neřekl. Víš Deane. Edward má takovou schopnost. A tou schopností je, že ví, co si ostatní myslí. A když říká, že žárlíš, tak žárlíš."

"Tak žárlím! Nemůžeš se mi divit. Miloval jsem tě a ty mě. Jenže já se proměnil a neotiskl se do tebe. Potom jsme se odcizili a já celou proměnu nenáviděl. Nenáviděl jsem upíry, že mi tě vzali. A teď se dozvím, že ses do jednoho otiskla. Nevím, kdyby ses otiskla do člověka, možná by to tolik nebolelo, jenže takhle mi tě upíři vzali. Vzali nám šanci být spolu. Kdyby se to nestalo, stále bychom byli spolu. Nemohl jsem s tebou zůstat. Kdybych se otiskl a stále s tebou chodil, zničilo by tě to. Nutí tě to být neustále s onou osobou a nemohl jsem to dopustit. Milovat tě, pak se s tebou bez jasného důvodu rozejít a začít se vídat s mou spřízněnou duší. Nedalo by se to skrývat. Bylo by to, jako bych tě zradil." Jeho hlas se zlomil.

Slyšela jsem tu bolest z jeho hlasu. Nemůžu se mu divit, že upíry nemá rád. Já sama nenáviděla příčinu, která nás s Deanem rozeštvala. On mohl aspoň někoho obvinit, věděl, kdo za tím stojí, nebo aspoň co. Jenomže já později začala nenávidět Deana. On se nesnažil znovu sblížit. Udržoval se ode mě dál a já byla naštvaná, že se mi bojí říct, že už je konec, že už mě nemiluje.

"Deane," slyšela jsem svůj hlas, jenže zněl jako hlas někoho úplně cizího, tak bolestný a zároveň soucitný, "stalo se. Musíš se s tím smířit. Nebyli jsme si souzeni. Ty víš, že jsem tě milovala. Tehdy jsem byla smutná, že jsme se rozešli, jenže teď vím, že jsi udělal dobře. Zničilo by nás to. Musel bys mě zradit, i když bys to nechtěl udělat a já bych nic jiného než zradu neviděla. Sama vím, jak moc toužíš po přítomnosti osoby, do které ses otiskl. Chceš ji vidět každý den, být s ní každou volnou minutu. Delší doba, kdy se nevidíte, tě užírá a na nikoho jiného nemyslíš." Začaly mi z očí téct slzy, jak jsem vzpomínala na dobu, kdy jsem byla s Deanem, jak šťastná jsem s ním byla, kdy jsem nemyslela, že je někdo lepší než on. Jenže on nebyl tou spřízněnou osobou. Možná kdybychom zůstali lidmi, tak by jsme byli spřízněné duše, jenže ta část zvířecí duše k sobě nepasovala. Hledala jinou spřízněnou duši. Moje část už tu duši nalezla a byla šťastná, ale Deanova ještě ne, a proto na mě nemohl zapomenout.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dara Dara | 29. září 2009 v 13:11 | Reagovat

to bolo dobré....daj ďalšiu...x))

2 Jane Jane | Web | 29. září 2009 v 13:12 | Reagovat

Další ještě není  :-D Zatím je mlhavě v hlavě, ale než se napíše do wordu, to bude ještě chvíli trvat

3 lucik lucik | E-mail | Web | 29. září 2009 v 17:42 | Reagovat

tahle kapitolka byla podle mého mínění trošku uvolněnější...ale byla krásná...tak jako každá kapitolka pod tvýma rukama...díky za to...že vůbec píšeš...

4 katie11 katie11 | 30. září 2009 v 9:24 | Reagovat

super kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama