Nepreferuji žádnou povídku, prostě, co budu mít chuť psát, to budu psát


Stvoření noci - Že by se blýskalo na lepší časy? Nějak mě chytá nálada na psaní a vrhám se na další kapitolku.

22. Dean

22. září 2009 v 10:23 | Jane |  Tajemství předků
22. kapitola - Dean

Jak jsem psala, tak i plním. Přidávám další kapitolku, tak snad se bude líbit. Teď se vrhnu na pokračování Lásky nad kotlíkem, tak snad tu bude do konce týdne zbytek desáté kapitolky. Zatím si užijte povídku Tajemství předků.



Z mámina auta vystoupil Dean. Můj bývalý přítel. Než jsem si stačila položit otázku, co tady dělá, rozběhl se směrem ke mně a Edwardovi, a proměnil se v pumu. Zůstala jsem stát a jenom jsem na něj zírala. Najednou mi všechno dávalo smysl. Tak proto se tolik změnil. Proměnil se, chodil na hlídky a nic z toho mi nesměl říct. Utápěla jsem se ve vzpomínkách a nevěnovala jsem pozornost svému okolí. Z transu mě vytrhl až mámin křik.

"AMY! Uteč!"

Podívala jsem se na ní a uviděla výraz zděšení v jejím obličeji. Dívala se na mě a sem tam se jí pohled zatoulal někam daleko za mě. Následovala jsem její pohled a viděla jsem Edwarda jak se snaží uhýbat útokům rozzuřené pumy.

Věděla jsem, že Edward mu neublíží, bude se jenom bránit, jenže to samé jsem nemohla říct o Deanovi. Neváhala jsem a proměnila se taky. Skočila jsem mezi ně a bránila Edwarda. V myšlenkách jsem křičela na Edwarda, ať se stáhne, že se pokusím Deanovi domluvit, jenže jsem byla v nebezpečí a Edward by nikomu nedovolil mi ublížit. Obrátila jsem tedy svou pozornost na Deana.

"Deane! Přestaň!" opakovala jsem ty myšlenky pořád dokola, ale nevěděla jsem, jestli mě Dean slyší nebo jenom ignoruje. Musela jsem přijít s něčím jiným, bránění Deanovi v útoků na Edwarda nezabíralo.

Při dalším výpadu jsem skočila na Deana a drápy se mu zaryla do tlapy. Z hrudi se mu vydral bolestný sten, ale v útoku pořád nepřestal. Skočila jsem, bokem jsem do něj vrazila a povalila ho na zem. Než se stačil postavit, stoupla jsem na něho a silou jsem ho tlačila do země. Snažil se mě shodit, zranit, jenom proto, aby se mohl dostat zpátky k Edwardovi.

Proměnila jsem se v člověka. Bylo mi jedno, že jsem nahá a klečím na vzpouzející se pumě, potřebovala jsem, aby mě Dean poslouchal, a když to nešlo pomocí myšlenek, musí to jít pomocí slov.

"Deane přestaň! Okamžitě přestaň! Nejsme v nebezpečí! Nic nám neudělá!" snažila jsem se, ale pořád mě nevnímal. "Jestli okamžitě nepřestaneš, budu ti muset ublížit! Nechci, ale budu muset!"

Vypadalo to, že mi uvěřil, nebo byl schopný se uklidnit a nechat si to vysvětlit. Přestal sebou zmítat a snažit se uvolnit. Povolila jsem sílu, kterou jsem ho držela a vzhlédla k mámě.

Stála pořád na tom stejném místě a dívala se za mě. Edward stál daleko ode mě a Deana, snažíc se vyjádřit úmysl, že útočit nebude. Křikla jsem na mámu a snažila se její pozornost přitáhnout na sebe.

"Mami! Přines pro mě a Deana nějaké oblečení!" Ani se nehnula, pořád se dívala na Edwarda. "Mami!" zopakovala jsem, když se pořád neměla k pohybu.

Konečně se pohnula a šla do domu. Za pár minut vyběhla, v ruce pár kusů oblečení. Šla ke mně, ale pořád se dívala na Edwarda, sledovala ho, každou chvíli očekávala, že se na nás vrhne. Jenže Edward se ani nepohnul. Stál tam jako kus skály, a jediné co se hýbalo, byly jeho oči.

"Teďka tě pustím. Jestli ale zaútočíš, znovu tě složím. Rozumíš?!" Dean vydal táhlý zvuk, který jsem považovala za souhlas. Pomalu jsem ho pouštěla a nahýbala se pro oblečení, které mi máma podávala. Oblékla jsem se a snažila se Deana nepouštět z očí. Kromě postavení na nohy, se Dean celou tu dobu nehýbal. Jakmile jsem byla převlečená, proměnil se i Dean a taky se oblékl. Máma se hned, jak mu podala oblečení, stáhla za jeho záda.

"Amy! Co to znamená! Co tady dělá ta zrůda!" Deanův hlas byl prosycen hněvem a v máminých očích jsem viděla hrůzu, když si uvědomila, kolikrát měla v domě upíra, jak často s ním mluvila a že ho měla ráda.

"Vysvětlím to! Ale vevnitř! Nebudeme se o tom vybavovat venku, kde nás může někdo slyšet!"

"Přece si ho nepozveš domů!"

"Abys věděl! Edward byl u nás doma častokrát, byl tam i když jste přijeli! Takže v tom nevidím žádný problém!" Navzájem jsem se měřili pohledy a čekali, kdo dřív ustoupí. Věděla jsem, že já to nebudu. Jestli chtěl Dean vědět víc, musel jít dovnitř.

Po pár minutách to vzdal. "Dobře! Ale jeho," kývnul směrem k Edwardovi, "drž ode mě dál! Jestli se o něco pokusí, nezastavíš mě před jeho zabitím!"

Dean se otočil a šel do domu. Jeho tělo se třáslo, jak se snažil potlačit nutkání proměnit se a zaútočit. Máma se držela v jeho těsném závěsu. Celou dobu nepromluvila ani slovo a já se jen obávala, jak bude reagovat na zjištění, že jsem se do Edwarda otiskla. Celý můj život je velká katastrofa a tohle to jenom zhoršilo.

Najednou mě objímaly dvě silné paže. Uvolnila jsem se a vychutnávala si bezpečí Edwardova náručí. Chtěla jsem tak zůstat napořád, nechtěla jsem vysvětlovat dalšímu člověku, že jsem se otiskla do upíra, nebo jsem to aspoň nechtěla vysvětlovat tak brzo po sobě. Povzdechla jsem si, políbila Edwarda a se slovy, "Tak pojď" jsem ho táhla dovnitř.

Máma seděla nehybně na gauči a koukala někam do prázdna. Dean se procházel po obýváku, tvář staženou do podivné grimasy. Jakmile nás uviděl, ruku v ruce, tváří mu projela nenávist, jeho tělo se napjalo. Instinktivně jsem si stoupla mírně před Edwarda a málem jsem mu rozdrtila ruku, jak jsem se ho usilovně držela.

"Můžeš začít vysvětlovat!"

"Jak sis mohl všimnout, Edward je upír," nenechala jsem se vyrušit jeho odfrknutím, pokračovala jsem, "ale není stejný jako ostatní. Podívej se na jeho oči, mají hnědozlatou barvu ne červenou. Neživí se lidskou krví, proto mají takovou barvu. Nejsou pro lidi nebezpeční."

"Jsou to upíři! Jasně že jsou nebezpeční!"

"Nejsou!"

"Amy," Edwardův hlas proťal naší menší hádku a oba jsme se na něj podívali, "vždycky budeme nebezpeční. Stačí malá nehoda a nemusíme se ovládnout."

"Ne Edwarde! Žijete jinak než většina upírů. Živíte se zvířecí krví už tolik let. Nechcete být zabijáci, z toho osudu jste se vymanili. Nehody se stávají, těm se nedá zabránit, ale vy se jim snažíte předejít." Navzájem jsme se na sebe dívali, pohledem jsem se mu vpíjela do očí a snažila jsem se ho přesvědčit, že on nebezpečný není.

Stáli jsme tak dlouhou chvíli, když mě Edward najednou strhl za záda. Za pár okamžiků později Dean vykřikl.

"NE!"
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lucik lucik | E-mail | Web | 22. září 2009 v 15:53 | Reagovat

jak jsi zase mohla?...jak jsi jen mohla?...takhle to vzdycky ukoncit...to je brutalni....to se dela?... takhle nas napinat???...pane boze...ja to nevydrzim do dalsi kapitolky...ale stejne diky za to ze jsi pridala tady tu.
diky
Lucik

2 Jane Jane | Web | 22. září 2009 v 16:08 | Reagovat

Já nerada, ale jinak to nešlo  :-D . Ne, kdybych měla pokračovat, tak přidám kapitolku asi znovu za měsíc :-) . Tak aspoň něco

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama