Nepreferuji žádnou povídku, prostě, co budu mít chuť psát, to budu psát


Stvoření noci - Že by se blýskalo na lepší časy? Nějak mě chytá nálada na psaní a vrhám se na další kapitolku.

16. kapitola

8. září 2009 v 8:18 | Jane |  Nový život, nebo spíš věčnost?
16. kapitola - Vysvětlování

Zase po měsíci nová kapitolka, tentokrát k NŽ,NSV? Budu s tím muset něco udělat, ale když se člověku nechce. No tak snad to zlepším, zbývá asi ještě okolo sedmi kapilol. Možná jich bude víc, nebo míň, uvidíme jak se mi to podaří.

Domů jsme dorazili za pár minut. S Tonym jsme pomáhali mámě do domu, když najednou ze dveří vyšel Roger.


Jakmile uviděl mámu, hned se k ní rozběhl "Proboha Megan! Co se ti stalo?!" Pohledem zavadil o Edwarda, ale hned se zase věnoval mámě. "Jsi v pořádku?"

"Jsem v pořádku. Nic to není," odvětila. "Jen mi bude někdo muset něco vysvětlit!" Věnovala mě a Tonymu pohled, který jasně říkal, že nic jiného než pravdu slyšet nechce.

"Nejsi v pořádku! Měli jsme tě vzít do nemocnice. Ta rána je hodně hluboká."

"Jsem! A zavolali jste Edwardova otce. Je lékař, takže mi může ránu ošetřit i tady, zatímco my dlužíte vysvětlení."

Tony mámu odvedl do domu, zatímco já s Edwardem jsme zůstali venku. Jasný tichý příkaz od Rogera. Nešlo jinak než poslechnout.

"Co se stalo! Jenn a všechno!"

"Napadli ji dva upíři," rychle jsem dodala "nikdo z Edwardovi rodiny. Byli to ti dva, co se potulují v okolí," když jsem viděla záblesk zloby v jeho očích, jak se podíval Edwardovým směrem.

"Jak jste vůbec věděli, že ji napadli?"

"Říkala jsem ti, že Alice vidí budoucnost. Byli jsme v obchodě, když se to mělo stát. Volala jsem Jackovi, řekla jsem mu kde se to má stát, ať tam se smečkou jdou, my jsme byli daleko a včas bychom to určitě nestihli. A taky že ne. Když jsme přijeli, máma už byla zraněná a jeden upír pravděpodobně utekl, protože Jack a pár kluků taky chybělo. Edward s Alicí pomohli zabít druhého upíra a já s Tonym jsme se starali o mámu a potom jsme jeli sem, víc nevím."

Zrovna když jsem ukončila své vyprávění, z lesa vyšla Alice, Jack a zbytek smečky. Zamířili si to přímo k nám.

"Jacku! Dostali jste toho druhého?!"

"Ne, utekl nám! Skočil do jezera, a než se nám podařilo dostat se na druhou stranu, už byl pryč!"

To není dobrá zpráva. Jestli se potuluje někde po okolí, mohl by napadnout další lidi, a tentokrát bychom nemuseli přijít včas. Otočila jsem se na Alici.

"Alice, vidíš něco?"

"Ne nic. Vypadá to, že všechny jeho příští činy se budou pohybovat okolo vlkodlaků, jinak si to nedokážu vysvětlit." Její hlas zněl stejně sklesle, jak i vypadala. Muselo být pro ní hrozné nic nevidět, hlavně když celý život ví, co se v její blízkosti děje.

"To nevadí Alice, dostaneme ho."

"Alice?" Edward promluvil, a Alice už musela vědět, co po ní chtěl, protože jenom kývla, vlezla do auta a odjela.

"Co jsi po ní chtěl?"

"Aby vyčistila auto. Je tam krev, nebylo by dobré s tím jet až domů a dá vědět ostatním, začnou toho upíra hledat."

"Edwarde, ne! Co když se jim něco stane."

"Jenn, neboj se. Nic se jim nestane. Ten upír ohrožuje všechny, i nás. Dokážeme se o sebe postarat a navíc, on je jeden a nás je sedm."

"Jo, asi máš pravdu."

"Carlisle by tu měl za chvíli být. Můžeme tu na něho počkat, nebo jít dovnitř, ale myslím, že nejlepší by bylo, kdyby sis šla smýt tu krev z rukou." Pohledem se zastavil na mých rukou, které jsem měla trochu od krve, jak jsem držela máminu ránu.

"Jo, to by bylo asi nejlepší." Vydali jsme se k domu, ale u dveří jsem se otočila na Jacka, který zůstával venku. "Čekáš na Carlisle?" zeptala jsem se, po krátkém přikývnutí jsem dodala, "Buď na něho milý. Ber ho jako lékaře, ne upíra. Prosím."

Zavedla jsem Edwarda do koupelny a snažila se smýt z rukou všechnu krev. Důkaz, že to všechno nebyla noční můra, ale skutečnost. Mou matku napadli upíři. Chtěli ji zabít. Nenávidím je za to. Nenávidím svůj vlastní druh. NE! Oni nejsou můj vlastní druh. Stejný druh jako já, je Edwardova rodina. Vegetariáni. Ti, kteří se vymanili ze svého údělu zabíjet. Zabíjet lidi. Ne jen pro krev, pro důvod žít, ale hlavně pro potěšení. Pro potěšení ze strachu, bolesti, kterou působí na svou oběť. Baví se jejich snahou o útěk. Popřením všeho neexistujícího, co v posledních minutách svého života spatřili. Užívají si pohled do vystrašených tváří, křik, který se dere z jejich hrdel. Tyhle monstra napadli mou mámu, ne nikdo jako já nebo Edward nebo někdo z jeho rodiny. Jenom tyhle monstra. Já vím, že nikdy nebudu takové monstrum jako oni. Ale co moje máma? Bude se mě bát? Bude si myslet, že jsem stejná jako oni? I když jsem její dcera. I když mě vychovala. I když mě zná. Nebo možná znala, než jsem se stala tím, čím jsem dnes. Ne! Nikdy!

Smyla jsem poslední kapku krve a vydala se s Edwardem za mámou. Pravděpodobně za nejtěžším rozhovorem svého dosavadního života. Života? Spíš věčnosti. Protože já už nežiju. Mé srdce netluče. Krev mi neproudí žilami. Jediná krev, která kdy bude proudit v mém těle, bude ta, kterou budu pomalu vysávat ze zvířat, aby prodloužila mou věčnost.

Jakmile jsme vstoupili do obýváku, všimla jsem si Carlisle. Ani jsem neslyšela kdy dorazil, až tak jsem byla ponořena do svých myšlenek. Tak moc, že jsem si neuvědomila, že mě Edward drží za ruku, aby mi dodal sílu. Jasně. Všechny mé chmurné myšlenky slyšel. Chápe jak se cítím? Ne. Nebyl v situaci, kdy říct matce, že její dítě už není živé a že temné příšery existují. Nemohl to chápat. Snažit se, abych se cítila lépe? Ano, to mohl.

"Jenn?" jeho smutný hlas mě vytrhl ze zamyšlení.

"Edwarde, netrap se," stiskla jsem mu ruku a přitiskla se blíž k němu, "je to v pořádku. Nebo bude."

"Carlisle? Je v pořádku?" odtrhla jsem svou pozornost od Edwarda a zaměřila se konečně na mámu. Ruku měla zavázanou a vedla z ní malá hadička, kterou proudila krev z váčku, provizorně zavěšeného na lampě.

"Je v naprostém pořádku. Ztratila trochu krve, ale transfúze to rychle zpraví a ránu jsem zašil asi padesáti stehy. Brzo se to vyléčí, jen by se měla stavit za tři týdny do nemocnice na kontrolu, nebo i dřív, když se bude zdát, že není něco v pořádku."

"Díky Carlisle. A co ty mami? Cítíš se líp?"

"Cítím. Ještě jednou díky doktore Cullene. A teď, když už je o mě postaráno, bych ráda věděla, co se tam stalo, a hlavně co vy o tom víte. Bylo zvláštní když jste se tam najednou všichni objevili. A to nemluvím o jiných zvláštních věcech, které jsem tam viděla."

Vyměnila jsem si rychlý pohled se všemi v místnosti. Říct ji pravdu? Nebo to svést na ztrátu krve a možné halucinace?

Pohledy od Rogera, Jacka a Tonyho mě ujistili, že oni by raději řekli pravdu. Ale taky i od Edwarda a Carlisle. Měla by to vědět. Ohrozí to nás všechny, ale má na to právo.

"Mami? Bude to znít možná šíleně, nebo spíš určitě, ale musíš mi věřit. To co ti teď řeknu, moc lidí na světě neví, ale je to pravda, a budeš se s tím muset smířit, ano?"

"Docela mě děsíš Jenn! Co mi tak můžeš říct, o čem skoro nikdo neví, a co je těžké k uvěření."

"Děsivé? Jo to je. Taky mi to tak připadalo, když jsem to poprvé slyšela."

"Od koho jsi to slyšela? A to tady všichni víte, co mi chceš říct?"

"Ano. Všichni v téhle místnosti ví, co ti chci říct a hlavně, všichni ví, že je to pravda, z vlastní zkušenosti. A odpověď od koho jsem to slyšela? Od dost podobného chlapa, který tě napadl."

Posadila jsem se naproti ní, a spustila vysvětlování událostí dnešního dne.

"Možná sis všimla, že ti dva nevypadali jako normální lidé. Červené oči a určitě síla, kterou tě napadli, nebo způsob jak tě napadli. Žádná loupež.. Šli po tobě s jediným cílem. Zabít tě. A pak, když už sis myslela, že tě nikdo nedokáže zachránit, se objevili vlci, obrovští vlci, a začali na ně útočit. Zvláštní. Spíš by měli útočit na tebe, ty jsi byla cítit krví, ne oni. A najednou se objevil Tony a za chvíli já. Přemohli jsme jednoho z útočníků a pak, vlci zmizeli. Jen tak?" chtěla jsem pokračovat, ale přerušila mě.

"Jenn! Toho všeho jsem si vědoma. Jen celá ta shoda náhod mi není jasná. Přiběhnou vlci a zároveň s nimi i Tony. Vlci útočí na toho druhého. Pak se objevíš ty. Vidím jak Edward a jeho sestra pomáhají vlkům s útokem. A pak zvuk boje skončí a kousek dál v lese vidím stoupat dým. Všechno mi to přišlo zvláštní a hlavně to, jak se všichni tváříte. Víte o co se jedná. Cítím to napětí, které probíhá mezi Cullenovými, Rogerem a kluky. Cítila jsem to stejné napětí, když jsi je poprvé viděla. Dívali se na tebe a ty ses dívala na ně. Jako byste o sobě něco tušili, ale nevěděli jste co. Možná jste si mysleli, že jsem si toho nevšimla, ale ano, všimla. Jen jsem chtěla, aby jste mi to řekli. Ale to se nestalo, tak jsem o tom dál nepátrala. Jenže teď chci vědět o co se jedná."

"Mami, chtěli jsme tě od toho chránit. Možná bychom ti to jednoho dne řekli, ale ne tak brzy. Víš, na světě jsou určité skupiny, jak je nazvat, lidí, ale od normálních lidí se liší. Jedni jsou stejní jako Rogerova rodina a jedni jako Cullenovi. A já."

Odmlčela jsem se. Nechtěla jsem to říct, ale nešlo to jinak. Teď už ne.

"Ti vlci, co jsi viděla. To nejsou zvířata. Jsou to vlkodlaci. Vlastně některé znáš osobně. Je to pár kluků z rezervace, stejně jako Jack a Tony."

Tváří jí projel šok. Podívala se po Jackovi a Tonym a pozorně si je prohlížela. Studovala je. Představovala si, jak se mění ve vlka? Nebo si myslela, že jí řeknou, že je to blbost? Že nic takového jako vlkodlaci neexistují? A pak. Pak se podívala na Rogera. Byla naštvaná, ale nic neříkala.

Chtěla jsem se zeptat, jestli chápe, co jsem ji řekla, ale jediným slovem pokračuj, mě zastavila.

"A ti druzí, ti jako Cullenovi a já, vlastně i ti, kteří tě napadli, jsou upíři."

Jen co jsem to slovo vyslovila, lekla se. Odtáhla se ode mě dál, a dívala se na mě vyděšenýma očima.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chocolate Chocolate | Web | 8. září 2009 v 8:30 | Reagovat

Bud IN a podlehni kouzlu second handu a outletu :-) Co kus, to originál, nikdy nepotkáš kamarádku ve stejném tričku, není to skvelé? A navíc nakoupíš značkové, kvalitní věci za kačku. Doporučuji, mám s tím jen dobré zkušenosti ;-)

2 katie11 katie11 | 8. září 2009 v 14:23 | Reagovat

nádherná kapitola moc se mi líbí , je úžasná až na ten konec takto to seknout v nejlepším takže doufám že kapča bude brzo :)

3 ostruzina_lenka ostruzina_lenka | Web | 8. září 2009 v 22:49 | Reagovat

Nádherná kapitolka. Chudák Jenn, snad to její máti pochopí. Jsem zvědavá na pokráčko.  ;-)  :-)  :-D  8-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama