Nepreferuji žádnou povídku, prostě, co budu mít chuť psát, to budu psát


Stvoření noci - Že by se blýskalo na lepší časy? Nějak mě chytá nálada na psaní a vrhám se na další kapitolku.

9. Vše je v pořádku

14. července 2009 v 16:44 | Jane |  Tajemství předků
9. Kapitola - Vše je v pořádku


Probudila jsem do deštného rána, a uvědomila jsem si, že nejsem v pokoji sama. Vedle mě ležel Edward a hladil mě rukou ve vlasech.

"Dobré ráno" pozdravil mě a vykouzlil na tváři úsměv, který jsem tak milovala.
"Dobré ráno" oplatila jsem mu úsměv, ale v ten okamžik jsem si vzpomněla na vše co se stalo včera v noci. "Edwarde, to nebyl sen. Všechno co jsi mi říkal, je pravda. To o sobě a tvé rodině. A to, že jsi mě viděl jako zvíře."
Jeho úsměv pohasl a hned byl vážný. "Ano Amy, nic se ti nezdálo. Všechno se to stalo. Ale nic z toho nemění co k tobě cítím. Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval, a už nikdy milovat nebudu."

Byla jsem na tom stejně. Milovala jsem ho. Víc než svůj vlastní život. Bylo mi jedno, kdo je on, a kdo jsem já. Když jsme byli spolu, existovala jen naše láska a nic jiného. Potřebovala jsem jeho lásku cítit, tak jsem se k němu mírně naklonila a políbila ho. Ten polibek byl jiný než všechny ostatní. Možná to bylo tím, že už jsme věděli o svých tajemstvích, nebo o neznáme síle, která nás zasáhla tehdy na louce, ale bylo to nové, neskutečné. Překvapilo mě, když mě Edward přetočil pod sebe a nalehl na mě. Rukou mi začal přejíždět po boku, dále přes stehno a zase zpátky nahoru. Ten mírný pohyb vyvolával v mém těle příjemné chvění. Nechtěla jsem zůstat pozadu a začala jsem zkoumat Edwardovo tělo. Projížděla jsem prsty po jeho vypracovaných zádech, ale když jsem zamířila směrem dolů, ztuhnul a odtáhl se ode mě.

"Amy promiň, já nemůžu, mohl bych ti ublížit."

"Edwarde i já bych ti mohla ublížit a už nejsem tak křehká jako dřív. A tím, že jsi přestal, jsi mi ublížil."

"To jsem nechtěl. Jenže je těžké se ovládat, když jsi tak blízko."

"A co mám říkat já. Mohla bych se klidně proměnit a nechtěně ti ublížit. Ty už taky nejsi tak nezničitelný v mé přítomnost, když jsme prý stvořeni na zabíjení upírů." Trhl sebou a já hned litovala, že jsem to vůbec říkala. "Promiň, já to tak nemyslela"

"Ne máš pravdu. Můžeme si ublížit navzájem. Jenomže já bych tě mohl nekontrolovatelným pohybem i zabít, stále jsi dost křehká, i když se rychle uzdravuješ. Mě by si musela roztrhat na kusy a spálit, jedině tak dokážeš upíra zabít."

"Jak víš tolik věcí o vlkodlacích, nebo co to vůbec jsem. Vlkodlaci se mění ve vlky, s pumou asi nepočítali."

"Jak jsem říkal, už jsem je potkal. Někteří z upírů mají zvláštní schopnosti, a já mám taky jednu. Dokážu číst myšlenky, ale neboj, tobě je číst nedokážu, nevím proč to tak je. Když jsou ve vlčí podobě, dorozumívají se myšlenkami, a pár věcí jsem o nich zjistil."

"Ty slyšíš myšlenky. To všech, teda kromě mě. A pořád" nedokázala jsem si představit, že bych měla v hlavě nespočet hlasů, musí to být příšerné.

"Ano, ale už jsem si zvykl. Je to i dost výhodné, můžeme tak zjistit, jestli někdo nezískal podezření, že jsme upíři a neměli bychom se odstěhovat."

"A má někdo z tvé rodiny taky schopnost."

"Jasper umí manipulovat s emocemi ostatních a Alice vidí budoucnost, ale u tebe to taky nefunguje. Nevěděli jsme, čím to je, ale malé zjištění o tvých přeměnách ve zvířata to vysvětluje. Ona vlkodlaky nevidí, tak nemůže vidět ani tebe."

"Edwarde, nezlob se na mě, ale čím se vlastně živíte. Neuvažovala jsem nad tím, jen mě to zrovna napadlo."

Povzdechl si a znovu se mu na tváři objevil ustaraný výraz. "Živíme se krví." Ucukla jsem. Napadlo mě, že se jí budou živit, ale slyšet to nahlas bylo něco jiného. "Neboj se, naše rodina je jiná než ostatní. Neživíme se lidskou krví, nechceme být monstra. Říkáme si vegetariáni, protože se živíme pouze zvířecí krví."

"Vy lovíte zvířata a jak je lovíte." Zeširoka se na mě usmál a odhalil mi řadu bělostných zubů, a už jsem věděla, jak je loví. Nezmohla jsem se na víc než "Aha."

"Ještě ráda by jsi o nás něco věděla"

"Hmm, a co takhle tvoje oblíbené zvíře. Myslím, jaké rád lovíš."

Nevím co jsem řekla, ale opět se mu po tváři mihl smutný výraz. "Pumu" šeptl potichu, že jsem ho málem neslyšela.

"Tak to abych se před tebou měla na pozoru, ještě se ti začnou sbíhat sliny." Musela jsem se smát. Jestli mu vadilo, že se měním v pumu, ve zvíře, které je jeho oblíbené, a bude chtít změnit své stravovací návyky, musela jsem mu to rozmluvit. "Edwarde, mě nevadí že lovíš pumy. Když to nebudu já, koho máš na jídelním lístku, tak si lov co chceš. A když už jsme u toho, nemáš chuť na mou krev, když jsem člověk?"

"Ne, nikdy jsem neměl. I když voníš nádherně, ale decentně, nikdy jsem neměl chuť na tvou krev. Možná je to tak lepší, aspoň ti nikdy neublížím tím, že bych tě chtěl zabít."

"To jsem nesmírně ráda, umřít se mi ještě nechce. Hlavně když jsem našla tebe" pohladila jsem ho po tváři a opět mnou projel elektrizující žár. Chtěla jsem ho cítit víc a Edward se mnou musel souhlasit, protože se opět vrhl na mé rty. Začali jsme stejně jako před chvílí. Edward zkoumal rukama mé tělo a já jeho hruď. Chtěla jsem pokračovat i dál, ale nebudu ho raději pokoušet. Mohl by znova přestat, a to bych nevydržela.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama