Nepreferuji žádnou povídku, prostě, co budu mít chuť psát, to budu psát


Stvoření noci - Že by se blýskalo na lepší časy? Nějak mě chytá nálada na psaní a vrhám se na další kapitolku.

8. kapitola

14. července 2009 v 16:53 | Jane |  Nový život, nebo spíš věčnost?
John

Doma jsem se skoro vůbec nezdržela, jenom jsem se převlíkla a pozdravila s mámou a zase jsem vypadla. Strašně jsem si chtěla promluvit s Edwardem o jeho podivném chování. Nedávalo mi smysl, proč se tak choval. Stála jsem na parkovišti a vyhlížela jeho Volvo. Parkoviště se začalo pomalu zaplňovat a oni pořád nikde. Proč tu ještě nejsou, před chvíli mě nechtěli pustit a teď se někde flákají. Byla jsem čím dál tím nervóznější, když se na parkoviště šílenou rychlostí přiřítilo červené BMW. Vystoupili z něj všichni, na které jsem čekala. Všichni až na jednoho, Edwarda. Proč tady není? Chtěla jsem se ho na tolik věcí zeptat a on si nepřijde. Co se s ním stalo.


"Ahoj Jenn. Promiň zdržení, ale Edward je poslední dobou divný. Nemohl se rozhodnout jestli dnes půjde do školy. Už byl rozhodnutý přijít, ale nakonec to vzdal a utekl. Zbabělec." Vůbec jsem nechápala co tím Alice myslí. Chtěla jsem se ji zeptat, ale ona mě odbyla tím, že se to brzo dozvím od Edwarda sama, a přitom se na mě tajemně usmívala.

První hodinu jsem s Cullenovi neměla, tak jsem se raději obrnila na zvědavé pohledy spolužáků. Zazvonilo a do třídy vešel profesor angličtiny. Zdál se jako milý člověk, ale jen do té doby, než mě vytáhl před třídu, a ať se jim představím. Moje protesty, že už mě znají ze včerejška ho vůbec nezajímali. On mě ještě neviděl, tak by o mě pár věcí rád věděl. Zatnula jsem zuby a spustila. Když mě propouštěl do lavice, k mé nelibosti vešel do třídy John. Ten kluk snad neumí chodit včas. Nestartovalo mi auto. Už se to víckrát nestane. To určitě. Nejhorší bylo, že si zase sedl ke mně. Tak tohle nepřežiji. No to bych ani nemohla, když už jsem mrtvá, ale to se tak říká. Zase se usmíval jako sluníčko, měla jsem chuť ho praštit.

"Všiml jsem si, že se bavíš s Cullenovýma. Jak se ti to podařilo, oni se s nikým nebaví."

"Jsme si dost podobní."

"A nemohla bys mě s nimi seznámit?"

"Ne, nemohla. Když se s tebou nezačali bavit sami, já jim tě vnucovat nebudu a sama tě neznám, tak nevím co jsi zač."

"Škoda. Ale jinak s tou druhou částí bychom to mohli napravit. Já ti o sobě klidně řeknu co budeš chtít."

"Jenže já nechci, a nech mě být, snažím se poslouchat."

"Fajn," konečně mu zmizel ten jeho úsměv a já se mohla zabývat Edwardem a důvodem, proč nepřišel.

Dnešek byl příšerný den. Žádnou hodinu jsem s nikým z Cullenových neměla a navíc jsem musela vydržet Johnovou přítomnost celý den. Každou hodinu jsem seděla s ním. Jestli je tak dotěrný ke každému, už se nedivím proč sedí sám. Otravoval mě otázkami, nevadilo, že mu na ně zase neodpovídám, a už se ani nevyděsil když jsem sem odhalila část svého upířího já. Šílela jsem z něj. Jedinou útěchu mi poskytly přestávky, které jsem trávila s Alicí. Dokázala mě aspoň trochu zklidnit a připravit na další Johnovu přítomnost. Můj pohár trpělivosti ale přetekl, když jsem šla na oběd.

"Jenn počkej." John za mnou vyběhl ze třídy, když jsem se mu pokoušela utéct.

Nemohla jsem utéct upíří rychlostí, tak mě dostihl, a to byla jeho chyba. "Jenn nechceš si na obědě přisednout ke mně." "Johne, kolikrát ti to mám říkat, nech mě na pokoji." "Ale já nemůžu. Chci tě poznat, líbíš se mi." Tak proto. "Promiň Johne, ale ty se mi nelíbíš. Možná bys byl dobrý kámoš, ale ne když mě v jednou kuse otravuješ." Otočila jsem se a chtěla odejít, když mě chytl za paži. "Dej mi aspoň šanci." "Ne a pusť mě, jestli nechceš přijít k úrazu." Viděla jsem jak začínal rudnout a v očích se mu odrážel vztek. "Jsi stejná jako ostatní. Učarovali ti báječní Cullenovi a když se s tebou baví, nikdo jiný není dobrý." Moje sebekontrola se vytratila. Rychle jsem vyškubla ruku, kterou mi svíral a druhou rukou ho chytla pod krkem a přitlačila ke zdi. "Ještě jednou se mě dotkneš a neskončíš dobře. A to, že se bavím s Cullenovi, není tvoje věc. Oni mají právo bavit se s kým chtějí a já taky, ty o tom nemáš co rozhodovat," cítila jsem jak mi začíná pod rukou ochabovat z nedostatku vzduchu. Nevnímala jsem vystrašené pohledy ostatních studentů, kteří stáli na chodbě. Moje pověstná klidná povaha byla v trapu.

Ještě chvíli jsem ho držela, a v tom jsem ucítila vlnu pohody, která mě obklopovala. Uvědomila jsem si, že to musí být Jasper, tak jsem Johna pustila. Lapal po dechu a díval se na mě vystrašenýma očima. Alice s Jasperem zrovna přišli k nám, když jsem dávala Johnovi ještě jedno varování. "Měl jsi štěstí, že jsem se uklidnila. Nemám problém se sebekontrolou, můžeš být na sebe hrdý, jsi první, kdo mě takhle dokázal vytočit. Teď už doufám víš, že já nejsem někdo, komu můžeš vyhrožovat. Nejsem křehká holka, která se lekne a nikdy jsem nebyla. Radím ti, vyhýbej se mi."

Odcházela jsem do jídelny s Alicí a Jasperem po boku. "Omlouvám se. Nechtěla jsem na něj tak vyjet, ale už se to nedalo vydržet."

"My to chápeme, jen doufám, že ses před ním moc neodhalila. Jestli se začne vyptávat, mohla bys mít problém a my možná taky."

"Jaspere, jestli se začne ptát, tak akorát zjistí, že už jsem si poradila s většími protivníky než je on. Neřekla jsem vám to, ale zabývala jsem se karate a jinými bojovými sporty. Navíc jsem se dost kontrolovala, abych udržela upíří část na uzdě. Vyprovokoval jenom mou lidskou část, a ta je taky dost nebezpečná."

"Tak to bych do tebe neřekl. Vypadáš křehce, aspoň člověku jo."

"No zdání klame, proto jsem často vyhrávala, soupeři mě podcenili, a pak dostali na frak, stejně jako Emmett." Alice s Jasperem se rozesmáli, Emmett si vždycky myslel, že s jeho sílou nemůže prohrát, a já vypadala slabě.

Na obědě si všichni šeptali, jak jsem málem udusila Johna, a že bude lepší se mi vyhýbat. Byla jsem za to ráda, stejně se nesmím s nikým moc sblížit. Emmett byl skleslý, protože to neviděl a že to musela být velká sranda. Rose ho ale okamžitě zpražila pohledem a připomněla mu, že jsem přeprala i ho, tak musí vědět jaká sranda to byla. Naštval se a hodil po nás ublížený pohled, kterým si od nás vysloužil hlasitý smích.

Zbytek školy jsem už Johna neviděla, asi se mi vyhýbal, protože nepřišel na hodinu, kterou máme společnou. Horší to bylo doma. Někdo s učitelů to viděl a zavolal to mámě. Pozvali si ji na další den do školy. Nezabývala bych se tím, kdyby se Jack s Tonym nerozhodli zjistit, jak to doopravdy bylo. Jestli jsem ho chtěla zabít, protože by s tím museli něco udělat. Určitě by to se mnou moc dobře nedopadlo. Ujistila jsem je, že jsem ho zabít nechtěla, aspoň ne, aby se stal mým hlavním chodem, jenom mě štval a nevydržela jsem to. Víckrát se to nestane, a kdyby se k něčemu schylovalo, Cullenovi mi v tom zabrání, ohrozilo by to i je.


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ostruzina_lenka ostruzina_lenka | Web | 23. července 2009 v 0:47 | Reagovat

Jo, tak ta akce byla povedená.  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama