Nepreferuji žádnou povídku, prostě, co budu mít chuť psát, to budu psát


Stvoření noci - Že by se blýskalo na lepší časy? Nějak mě chytá nálada na psaní a vrhám se na další kapitolku.

7. Proč se mi vyhýbá

14. července 2009 v 13:21 | Jane |  Tajemství předků
7. Kapitola - Proč se mi vyhýbá


Pohled Edwarda

Byl jsem neskutečně šťastný. Amy mě miluje stejně jako já jí. Nechápu, jak mě může nádherné lidské děvče milovat. Mě, takové monstrum jaké jsem. I když nevěděla, že jsem upír, musela vědět, že je s celou mojí rodinou něco v nepořádku. Ale ona jako by si toho nevšímala, byla ráda v naší přítomnosti. Všichni si ji zamilovali jako já. Esme byla šťastná, že jsem si někoho našel. Neměla ráda, že jsem byl pořád sám. Dokonce i Rosalii ji měla ráda, a to už bylo co říct. Alice z ní byla nadšená, jen ji dělalo starosti, že nemůže vidět její budoucnost. I proti mé schopnosti byla imunní. Štvalo mě, že nemůžu slyšet co si myslí. Tehdy na louce to bylo nesnesitelné. Vyznal jsem se ji ze svých citů, a nevěděl jak to cítí ona. Byl jsem smutný. Ale když mě políbila, všechny moje obavy se rozplynuly v zapomnění.

Jenomže dnes mě nečekala před domem jako obvykle. Její máma mi řekla, že je nemocná a spí. Ale já ji slyšel, jak se prochází po pokoji a srdce ji bije jak splašené. Odjel jsem do školy a přemýšlel co se ji mohlo stát. Rozhodl jsem se, že za ní večer zajdu a zkontroluji ji, jestli je to vážné. Jenomže nebyla v domě. Zpanikařil jsem. Co když je to něco vážného. Ale Susan spala naprosto klidně, žádné starosti neměla. I když se s Amy děje cokoliv, ona o tom nemá ani ponětí. Necítil jsem ani její mírnou vůni, jako by se v okolí nikdy nepohybovala.

Běžel jsem domů, zeptat se Alice, jestli něco neviděla. Ale ona ji nevidí vůbec, tak mi nemohla nijak pomoct. Propadl jsem do hlubší deprese. Bál jsem se o ní, ale nejhorší bylo, že jsem ji nemohl pomoct.

Další dva dny se opakoval stejný rozhovor s její mámou. Amy není dobře a spí. Jenže ty další dva dny doopravdy spala. Chtěl jsem se na ní jít podívat, jenomže Susan byla neustále v jejím pokoji a uklidňovala ji, když se s křikem probouzela. Trhalo mi to srdce. Srdce, které svojí přítomností přivodila zpět k životu.

Chtěl jsem ji navštívit v noci, když bude Susan spát, ale znova nebyla doma. Kde může být? Ještě nikdy mi tak hrozně nevadilo, že ji nemůžu slyšet myšlenky a Alice vidět její budoucnost.

Celá rodina se mi snažila zvednout náladu, ale ani Jasperova schopnost na mě nepůsobila.

Vydal jsem se na louku přemýšlet, a vzpomínat na chvíle, které jsme tady spolu prožili. Přibližoval jsem se k louce, když jsem zaslechl srdeční tep. Nebylo to ale žádné zvíře, byl to nějaký člověk. Byl už jsem na mýtině když jsem ji spatřil. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale nedával jsem si pozor a zapraskala mi pod nohou větvička. Poplašeně se za zvukem otočila, ale to už jsem byl na druhé straně louky. Její srdeční tep se zklidnil a tehdy jsem se rozhodl ji oslovit.

"Amy" Trhla sebou, ale neotočila se na mě. Proč? Musela poznat, že jsem to já.

"Amy, co se s tebou děje. Byl jsem u vás doma, a Susan mi řekla, že jsi nemocná. Ale kdybys byla nemocná, neprocházela by ses nocí lesem." Můj hlas byl ztrápený, ale ani zdaleka nevystihoval náladu v jaké jsem se nacházel.

Chtěl jsem se ji dotknout, ujistit se, že je v pořádku, když mě zastavila. "Stůj Edwarde. Nepřibližuj se ke mně. Mohla bych ti ublížit."

Jak by mi mohla ublížit. Jsem upír, člověk mi nijak neublíží. "Jak by jsi mi mohla ublížit. Mě jen tak nikdo nezraní."

"Jenomže já bych mohla, a neunesla bych, kdyby se ti něco stalo."

"Amy, nechápu to." Znova jsem se k ní začal přibližovat, když se na mě otočila.

Zasáhla mě neznámá síla. Vyvolávala ve mně ještě větší city, než jsem cítil doteď. Cítil jsem jak mě nějakou neviditelnou mocí spojila s Amy. Dvě bytosti v jednu. To, co se stalo za chvíli, mě ale vyděsilo. Amy se proměnila ve velkou pumu. Kdysi v minulosti jsem viděl, jak se zdejší lidé proměňují ve vlky. Nepřátelé nás upírů. Jediné stvoření, které nás může zabít. Ne, Amy taková nemůže být. Nemůžu o ní přijít. Zasáhla mě vlna paniky. Mimoděk jsem udělal krok k ní a ona se otočila a utíkala ode mě pryč. Pozoroval jsem ji, jak odchází a nedokázal se přinutit k pohybu. Nevím, jak dlouho jsem tak stál, ale nemohl jsem ji nechat jen tak odejít. S vědomím, že mě možná vyděsila, že ji už nebudu chtít v životě vidět. Vzpamatoval jsem se a vydal se k ní domů.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama