Nepreferuji žádnou povídku, prostě, co budu mít chuť psát, to budu psát


Stvoření noci - Že by se blýskalo na lepší časy? Nějak mě chytá nálada na psaní a vrhám se na další kapitolku.

2. kapitola

14. července 2009 v 11:10 | Jane |  Nový život, nebo spíš věčnost?
Novinka

Ze vzpomínek na mojí přeměnu mě vytrhla moje spolužačka Kath.
"Jenn. Vnímáš? Už je konec hodiny, jde se domů. No tak Jenn!"
"Co, cože? Promiň Kath, jen jsem na něco vzpomínala."
"To jsem si všimla. Vypadala jsi, jako by tě výklad naší drahé profesorky poslal do kómatu. Ani bych se nedivila, u ní to je možné" zasmála se a mě nezbývalo nic jiného než souhlasit.
"Jo máš pravdu. Ta by mohla z fleku dělat anestezioložku.", rozhodně by to bylo lepší než nudit ubohé studenty k smrti.
"No nic, tak se měj Kath, spěchám domů, dneska by se měla máma konečně vrátit domů"
" Ahoj Jenn" volala za mnou Kath, jenomže já už byla v polovině chodby a slyšela jsem ji jenom díky mému upírskému sluchu.


Těšila jsem se domů. Moje máma, Megan, se měla po týdnu stráveném propagováním své nové kuchařky, vrátit domů. Moc často jsem ji nevídala. Když nepropagovala své knihy, nebo se nezabývala psaním a vymyšlením nových receptů, trávila svůj volný čas se svým novým přítelem, Rogerem. Seznámili se při jedné její propagační cestě a přeskočila jiskřička. Máma do něj byla zamilovaná až po uši. Tehdy svůj pobyt v městečku Ellensburg prodloužila o dalších pět dnů, než plánovala. Od té doby za ním jezdí každý víkend, a někdy i mezi propagační šňůrou. A mě nechává doma samotnou. Kdysi mi to vadilo, ale od té doby, co se ze mě stál upír, je to osvobozující. Nemusím se před ní přetvařovat, jíst její výtečné jídlo, které teď chutná jako bláto. Teda jenom mě, hold jsem na jinou stravu. Samozřejmě, že si všimla změny mého vzhledu, ale kdo by si ji nevšiml.Vzpomínám, jak můj vzhled upoutal mě.

Vyšla jsem z tovární haly, rozhlédla se po okolí a uvědomila si, že i když je tma, vidím naprosto perfektně. Myšlenky, jestli budu někdy nosit ve stáří brýle, mě hned přešly, ale i ty, že já se stáří nikdy nedočkám. Když jsem ten upír, tak asi nestárnu. Přemýšlela jsem, kam dál, jak daleko od lidí. Nechci je zabíjet, i když se živíme krví, lidé nejsou jediní tvorové, kteří mají krev. Ve zvířatech taky koluje krev. Zorientovala jsem se, kde bych se tak mohla nacházet, a vydala se směrem k lesu, který byl nedaleko haly. Ještě, že se nacházela na kilometry daleko od města. Ten upír asi věděl, proč mě zanesl sem. Běžela jsem. Ta rychlost byla neuvěřitelná. Okolí splývalo v jednu velkou šmouhu, ale i tak jsem viděla naprosto perfektně, a věděla, že do ničeho nenarazím. I moje reflexy byly lepší, než když jsem byla obyčejný člověk. Nechápu, že mě to ještě překvapovalo. Už nic nebude jako dřív. Stála jsem uprostřed mýtiny a uvažovala, jak asi ulovit nějaké zvíře, když v ten moment ke mně větřík zavál omamnou vůni. Vystřelila jsem za vůni a přála si už u ní být. Ale v momentě, když jsem spatřila, že vůně patří člověku, jsem se zastavila. Strašně jsem si přála, aby mě jeho vůně tolik nelákala, aby nedráždila žár, který se mi v krku objevil hned po té, co jsem ji ucítila. Neuběhla ani vteřina, když omamná vůně zanikla, a s ní i žár v krku. Nechápala jsem to. Vždyť vítr vál pořád směrem ke mně, musela jsem ho cítit. Ale než bych nad tím přemýšlela, otočila jsem se a utíkala od něj pryč. Co kdyby se vůně znova objevila, a já bych se neovládla a zabila ho. Vyčítala bych si to. Nevím jak dlouho jsem běžela, ale najednou se přede mnou zjevilo stádo jelenů. Ale ani jejich vůni jsem necítila. Byla jsem zmatená. Přála jsem si aby mě lákala i jejich vůně, aspoň bych měla náhradu za lidskou krev. A v tu ránu mě ze všech stran obklopily vůně, všech srnek a jelenů, které se pásli na mýtině. Skočila jsem po první srnce v mém dosahu a zakousla se ji do krku. Lahodná krev mi stékala do úst, tišila žár v mém krku, a mě naplnila štěstím, že lidi zabíjet nebudu muset. Skolila jsem další dvě srnky a žár byl pryč. Během lovu jsem přemýšlela, proč jsem přestala cítit vůni, kterou člověk i zvěř vydávala a došlo mi, že jsem těsně předtím přála, ať nic necítím. Svoji teorii jsem hned vyzkoušela, a co bylo překvapující, fungovalo to. Přála jsem si, ať srnčí vůni necítím a v tu ránu byla pryč. Zasáhla mě radost, že bych mohla s mámou ještě pár let žít, když nebudu mít chuť ji zabít. Aspoň do chvíle, než ji bude divné, že nestárnu.

Rozběhla jsem se domů, v tuto dobu nikoho venku nepotkám, a ani doma, protože máma byla zase pryč. Vešla jsem do domu a hned zamířila do koupelny k zrcadlu. Jak asi vypadám. Když ti dva upíři vypadali nádherně, jak to asi změnilo mě. Podívala jsem se do zrcadla a nemohla jsem tomu uvěřit. Mé zrzavé vlasy teď měly nádhernou měděnou barvu, má pokožka byla bílá a sametově jemná, i když na dotek byla tvrdá jako žula. Byla jsem stejně nádherná. Až na mé oči. Ty byly krvavě rudé. Ne krvavě rudé, spíš červené s nádechem do zlata.
Že by je zvířecí krev zabarvila?
Zbytek noci jsem přemýšlela nad vším možným, když mě vyrušil zvuk telefonu. Volala mi máma, že se zdrží dva dny u Rogera, a ať ji prominu, že mě zanedbává. Potěšila mě. Aspoň jsem se naučila ovládat své nové schopnosti, hlavně dělat pomalé pohyby, a nerozbít vše, čeho se dotknu. Nakoupila si kontaktní čočky, měla jsem v plánu koupit si jedny, ale když se po pár hodinách v mých očích rozpustily, usoudila jsem, že jich budu potřebovat víc. Teda ze začátku, než z duhovek zmizí červená barva.
I chození do školy jsem zvládla. Nezabila jsem žádného studenta ani profesora. Jako touha byla, ale ne po krvi, spíš po tom, ať po mě kluci přestanou házet toužebné až nemravné pohledy a profesoři mě přestanou nudit svými výklady.
Reakci mamky na to jak jsem se změnila, jsem očekávala a řekla ji, že už ani neví jak vypadám, když pořád není doma. Byla z toho smutná, ale aspoň se na nic neptala.
Tak hodně se můj život zase nezměnil. Pořád chodím do školy, žiji stále s mamkou. Jediné co mě štvalo, bylo, že jsem musela skončit s karate. Co kdybych neodhadla svojí sílu, a kopem bych svou protivnici přizabila. To jsem riskovat nemohla.

Od mé proměny už uběhlo půl roku. Duhovky mají nádhernou zlatou barvu. Všem říkám, že nosím kontaktní čočky, že jsem začínala slepnout. Co jiného říkat, když se změní barva z tmavě hnědých duhovek na zlaté. Zjistila jsem, že kromě tlumení vůni lidí i zvířat, můžu utlumit i moji vůni. Je to dobré hlavně při lovení, protože mě zvířata necítí, a neutíkají přede mnou. Můj vývoj se zastavil v sedmnácti letech, za měsíc budu mít osmnácté narozeniny a jak znám mamku, tak je bude chtít pořádně oslavit. I když už nestárnu, slavit ještě můžu.

Teď netrpělivě očekávám mamčin návrat. V telefonu mi říkala, že má pro mě novinku. Doufá, že se mi bude líbit, nebo že aspoň budu dělat, že se mi líbí. Tak toho jsem se bála. Co to je za novinku.Už aby tady byla.

Asi za čtvrt hodiny slyším přijíždět její auto. Kdyby přijela později, asi by mi z toho hráblo. Od včerejška nemůžu tu novinku vypustit z hlavy. Co to může být, když je z toho tak šťastná.
"Ahoj Jenn" volá na mě máma, hned jak otevře dveře.
"Ahoj mami. Tak co je to za novinku, od včerejška kvůli tomu nemůžu spát". Kvůli tomu ne, ale spát fakt nemůžu.
"Nechtěla by ses raději posadit?". Tak teď mám vážně strach.
"Mami, co je to? Nemocná nejsi, že ne? To bys neměla tak dobrou náladu".
"Ne nemocná nejsem. Já jen, že nás teď budou čekat velké změny. Já jsem upřímně ráda, ale nevím jak to vezmeš ty." To mě bude napínat ještě déle, to moje nervy asi nevydrží.
"Mami nenapínej mě a okamžitě mi to řekni!"
"No jak víš, tak s Rogerem se známe už něco přes rok." No tak to vážně vím, to asi novinka nebude.
"Máme se velmi rádi, jenom nás mrzí, že nemůžeme spolu být celou dobu. Že jsi ho ještě vůbec neviděla, a ani jeho syny. Dokončila jsem propagaci mé nové knihy, a další v nejbližší době psát nehodlám a tak jsme se dohodli, že by bylo dobré navzájem se poznat a to nejenom, že se budeme navštěvovat, ale že se k Rogerovi a jeho dětem přestěhujeme. Tak co ty na to?"

No tak to je teda velká novinka. To jsem vážně nečekala. Stěhovat se? Vždyť ani nevím kde bydlí, nebo si nevzpomínám, nějak mě to nezajímalo. Co když to bude v nějakém slunečném státě. To bych asi nedávala. Bych zářila jak vánoční stromeček. Tak to vážně ne.
"Stěhovat se? Jak si sama řekla, vůbec je neznám. Cítila bych se tam jako vetřelec. A vůbec ani nevím kde bydlí. Nová škola a v polovině roku. I tam bych byla nová pouťová atrakce. Nemůže to aspoň počkat do prázdnin. Nejprve by jsi mě s nimi seznámila. Prosím"
"Zlatíčko, vím že je to pro tebe těžké, ale já Rogera i tebe miluji a je mi smutno, když musím jednoho z vás opustit." Snažila se mi hrát na city, ale dokud nebudu vědět, kde bydlí, tak mě neobměkčí.
"A kde bydlí?"
"Bydlí ve státě Washington, v městečku Ellensburg. Je to malé městečko s necelým tisícem obyvatel. Je nádherné, lidé tam jsou milý." Zní nějak divně, jako by v tom byl háček
"Ale?" To z ní všechno musím páčit?
"No, vím jak máš ráda slunce, nebo si aspoň měla. Ale v té oblasti svítí slunce celkově asi dva týdny v roce". JO. Tak to rozhodlo. I když se mi stěhovat nechce, lepší bydlet někde kde nikoho neznám, než ve městě kde slunce svítí tak třikrát týdně. I když ani to není moc.
"No mami, víš co? Udělám ti radost, klidně se přestěhujme. Já to nějak zvládnu."
"Vážně? Jenn udělala jsi mi takovou radost, ani nevíš jak. Za odměnu ti něco koupím."
"Tak to ne." Protestovala jsem.
"Chtěla jsem ti to koupit i tak, stejně to budeš potřebovat."
"Tak dobře, co je to?"
"Zítra půjdeme a koupíme ti nové auto. Tvého nového Mini Coopera. Vím, jak máš to auto ráda, a jak dlouho si ho přeješ."
"Jupí.To je skvělý mami" Vypískla jsem jak malé dítě, ale bylo mi to jedno. Můj milovaný Mini Cooper. Už se těším jak ho projedu. Tohle mi měla říct hned na začátku a ani by mi nevadilo, kdybychom se stěhovali na Floridu.

Říkala mi další podrobnosti okolo stěhování, ale vůbec jsem ji nevnímala. Představovala jsem si, jak se proháním po silnicích v mém novém autíčku. Vím, že je to malé autíčko, ale i z takového drobečka se dá vymáčknout pořádná rychlost. Jedinou věc, kterou jsem postřehla byla, že se budeme stěhovat do konce týdne. A to znamenalo sbalit si věci, rozloučit se s kamarády a zařídit věci okolo prodeje domu.

Ale to všechno bylo nevýznamné v porovnání s tím, co na mě čekalo v městečku Ellensburg.


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ostruzina_lenka ostruzina_lenka | Web | 22. července 2009 v 23:50 | Reagovat

Perfekt.  :-)

2 Michelle Michelle | 15. července 2011 v 18:40 | Reagovat

tak ted už je to definitivně variace na Stmívání..ale nevadí.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama