Nepreferuji žádnou povídku, prostě, co budu mít chuť psát, to budu psát


Stvoření noci - Že by se blýskalo na lepší časy? Nějak mě chytá nálada na psaní a vrhám se na další kapitolku.

2. Jenom přátelství

14. července 2009 v 9:28 | Jane |  Tajemství předků
2. Kapitola - Jenom přátelství?


Už týden jsme ve Forks a počasí se od našeho příjezdu vůbec nezměnilo. Prší. Celý den a celou noc. V jednom kuse. Zvuk dešťových kapek dopadajících na střechu, ve mně vyvolává depresivnější náladu, než jakou jsem měla doteď. Jediný, kdo mě z ní dokáže dostat je Edward. Stali se z nás přátelé. Vlastně s celou jeho rodinou jsem se dost sblížila. Jediní kdo to nevidí rádi jsou Mike a Jessica. Jessica nemůže překousnout fakt, že se Edward baví se mnou a ne s ní, když ona ho znala dřív. A Mike. Ten by byl radši, kdyby mě Edward ignoroval, jako všechny ostatní holky, a mohl se se mnou bavit on.

Je sobota a já jsem oblečená a čekám na Edwarda. Chtěl mi ukázat jedno své oblíbené místo, a že dnes nemá pršet, tak mi nebude ani taková zima, že se mi to bude líbit. Nechápu, jak mohl vědět, že přestane pršet, když už prší týden v kuse, ale ono doopravdy přestalo.

Stojím před dveřmi a vyhlížím jeho auto, když se náhle na naši příjezdové cestě objeví velký džíp. K mému překvapení z něho vystoupí usměvavý Edward.

"Na co to auto? To jsme nemohli jet tvým. A čí vůbec je?"

"Ahoj. Taky tě rád vidím. Je Emmettovo. A mým jsme jet nemohli, protože pojedeme kousek cesty terénem, a moje na to není stavěné."

"Promiň, ahoj. Já jen, že mě to dost vyděsilo. Doufám, že mě nevysadíš někde hluboko v lese, protože já se ztratím i v obchoďáku, a co teprve v lese."

"Neboj se, to bych ti neudělal."

Otevřel mi dveře, pomohl mi nasednout a mohli jsme vyrazit. Jeli jsme dlouho, cestu jsem nevnímala dokud jsme nezajeli na lesní cestičku a já se nezačala na sedadle natřásat jako hadrová panenka. Edward se smál, a mě v tu chvíli bylo jedno, že se směje mě. Jeho úsměv byl nejkrásnější na světě.

Dojeli jsme na konec cesty a vydali se do hlubin lesa. Pohled, který se mi poskytl, když jsem vystoupila ze stromů, mi vyrazil dech. Stáli jsme na louce, na které kvetli nádherné květiny a keře. Nemožné, jak v tomhle deštivém místě mohou růst tak překrásné rostliny.

"Edwarde, já nemám slov. Je to nádhera."

"Líbí? Jsem hrozně rád. Je to moje oblíbené místo, rád zde přemýšlím. Nikdo mě tady nevyrušuje, a můžu si tu uspořádat své myšlenky."

"Tak proč si mě tady bral. Teď ti budu narušovat tvoji příjemnou klidnou atmosféru."

Povzdechl si. "Ale já ti to chtěl ukázat. Chtěl jsem to ukázat někomu, na kom mi záleží a mám ho rád." Vážně řekl rád? Jak moc rád?

"Edwarde, já tě nechápu, jak rád?"

Udělal dva kroky blíž ke mně a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. Pocit, který ve mně vyvolala jeho ledová ruka se nedal popsat. Jako by od místa, kde se mě dotkl, vyrazil příjemný elektrizující žár, a postupoval do zbytku mého těla. "Nevím jak jsi to dokázala, ale naprosto jsi mě okouzlila. Už první den ve škole, když jsem tě zahlédl v jídelně, si ve mně vyvolala pocity, které jsem ještě nikdy nezažil, a ani nevěřil, že zažiji. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled."

Když vyslovil slova, že se do mě zamiloval, trhla jsem sebou. Všiml si toho, a se smutným povzdechem, stáhl svojí ruku z mé tváře.

"Ale jestli to necítíš stejně, nevadí. Jenom jsem chtěl, abys to věděla." V jeho hlase i očích se odráželo tolik smutku, že mi to trhalo srdce.

"Edwarde já,…já nevím, co ti mám na tohle odpovědět."

"Nemusíš říkat nic." Správně, nemusím říkat nic, můžu mu to ale ukázat.

Pomalu jsem mu položila svoje ruce na hruď a naklonila se k němu. V jeho očích se mihla nechápavost, ale zmizela hned, když se moje rty přitiskli na ty jeho. Obmotal své ruce kolem mých boků a přitáhl si mě blíž k sobě. Jeho polibek byl naléhavý, jako by si myslel, že si to rozmyslím a odtáhnu se od něj. Naopak, ještě blíž jsem se k němu přitiskla. Zapletla jsem své prsty do jeho vlasů a líbala ho se stejnou vášní jako on mě.

Dlouhou dobu jsme se líbali, ale už jsem nestačila s dechem a chtěla se od něj odtáhnout, jenže mi to nedovolil. Ještě naposled mě letmo políbil na rty, opřel si čelo o mé a díval se mi upřeně do očí.

"Miluji tě Amy."

Když vyslovil tyhle kouzelné slova, věděla jsem, že to cítím naprosto stejně. "Miluji tě Edwarde." V očích se mu objevily jiskřičky štěstí, které jsem způsobila já, těmito slůvky.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama