Nepreferuji žádnou povídku, prostě, co budu mít chuť psát, to budu psát


Stvoření noci - Že by se blýskalo na lepší časy? Nějak mě chytá nálada na psaní a vrhám se na další kapitolku.

18. Útěcha

15. července 2009 v 18:12 | Jane |  Tajemství předků
18. kapitola - Útěcha


Neschopna pohybu jsem se dívala na Edwarda. Zdálo se mi to jako věčnost, než se pohnul a já se proměnila zpět v člověka. Držel mě v objetí a šeptal mi utěšující slova, nevnímala jsem ho. Utápěla jsem se v apatii, nemohla jsem přemýšlet, vnímat, bylo mi jedno, že mě drží a já na sobě nemám ani jediný kousek oblečení, stále jsem opakovala jediné slovo: "Odpusť".

Nepamatovala jsem si, jak mě nesl do pokoje, jak mě zavinul do přikrývky, jak mě celou dobu, dokud jsem neusnula, držel v objetí. Má mysl byla ochromena slovy odpuštění.

Probudila jsem se do zachmuřeného rána a matně si uvědomila, že se nemůžu pohnout. Stěžovala mi to deka, která obepínala mé tělo jako had a paže, která mě svírala a přidržovala blíž k ledovému tělu ležícího za mnou. Na rtech se mi objevil úsměv, když jsem si uvědomila, komu ledová hruď patří. Otočila jsem se za Edwardem, stále šťastná z jeho přítomnosti, dokud jsem neviděla jeho tvář. V očích byla, místo obvyklé lásky a štěstí, vidět pouze bezmoc a starost. Události včerejšího večera mě zasáhly jako blesk z čistého nebe. Rozhovor s mámou, otcova smrt, a Edward čekající na ránu, která ho navždy vytrhne z tohohle světa. Tělo se mi začalo třást, slzy vyhrkly do očí a tiché vzlyky se draly z mého nitra.

Najednou jsem se ocitla v Edwardově pevném objetí a všechna bolest začala ustupovat. "Amy, jsi v pořádku. Všechno bude dobré, jsem tady s tebou. Jsi v pořádku. Prosím neplač," šeptal mi do ouška a kolébal jak malé dítě, aby mě uklidnil. Vzlyky utichly, slzy přestaly téct a tělo se už netřáslo. Vše nahradil pocit bezpečí v Edwardově náruči a skutečnost, že i přes vše, co jsem mu včera způsobila, zůstal se mnou a pravděpodobně mi vše odpustil. "Já… omlouvám se… prosím, odpusť mi to…nechtěla jsem," přerušil mé chabé pokusy o omluvu, "Ššš, nemám ti co odpouštět, už jsem ti dávno odpustil. Nic se nestalo, jsem tady, s tebou, to jediné je teď důležité. Nic, co se stalo včera, nezmění to, co k tobě cítím." Úleva, která mě zachvátila po jeho slovech, byla větší než samotné odpuštění. Mohl mi odpustit, ale mohl změnit city, které ke mně chová a to by mi ublížilo snad i víc než jeho smrt. Vědět, že je naživu, ale nemiluje mě. Ale on je naživu a stále mě miluje a neodejde ode mě.

"Amy, můžu se zeptat, co tě tak rozzlobilo?" když viděl můj smutný výraz, rychle dodal "Ale jestli nechceš tak mi to říkat nemusíš. Já jen, jestli jsem za to mohl já…", tentokrát jsem ho zastavila já. Proč si myslí, že něco udělal špatně. Jeho jediná nevýhoda byla, že je taky upír, a přišel v nesprávný moment, jenže vím, že ten, který zabil tátu je vražedná krvelačná bestie s rudýma očima, toužící po lidské krvi a ne Edward a jeho rodina. "Edwarde, nic jsi neudělal. Včera jsem se dozvěděla…příšernou věc a prostě jsi přišel ve špatnou dobu."

Ležela jsem v jeho náručí a přemýšlela, jestli mu to mám říct. Co kdyby si myslel, že pro mě není dobrý, protože upír mi zabil tátu, a on je taky upír a tudíž stejné monstrum. Není to pravda, ale on má pokaždé podobné myšlenky a to mu musím vyvrátit.

"Všechno to začalo jak jsem navštívila Blackovi," při jejich jméně jsem cítila, jak pevně svírá ruce, kterýma mě stále držel, v pěst "chtěla jsem o sobě zjistit pár věcí, o mých přeměnách, ale o tom víš, jenomže jsem se dozvěděla i něco dalšího, co nastartovalo další koloběh událostí. Když jsem jim řekla, jak se jmenuji, tak mi Billy řekl, že moje máma je jeho sestra, že je můj strejda a Jacob bratranec. To by samo o sobě nic neznamenalo, dokud jsem se na to téma nezeptala mámy. Vyptávala se, jak jsem zjistila, že jsou to příbuzní, ale to jsem nevěděla, tak jsem ji naznačila, že můj důvod návštěvy byl úplně jiný. Stačil mi jediný pohled, a hned jsem věděla, že ví o čem mluvím. Stále se mi omlouvala, že jsme měli odjet dřív, že by se to nestalo, že je jí to líto. Zase další věc o které jsem neměla tušení. V minulém bydlišti se taky objevili upíři, jenomže ne takoví jako tvoje rodina. Myslela si, že když se odstěhujeme, tak se neproměním, že budu v jejich blízkosti jenom chvíli, ale to bychom se nesměly přestěhovat sem, se sedmi upíry v sousedství. Řekla mi, jak zemřel můj otec. Kdybych se neproměnila, tak by mi pravdu v životě neřekla, a taky proč, jak bych ji uvěřila, že existují upíři a lidi, co se mění ve zvířata. Prý autonehoda. Žádná autonehoda, zabili ho. Chtěl prostě dál chránit své lidi, i když neměl šanci. Jakou by pak měl šanci bývalý vlkodlak, který se už pár let neproměnil, proti upírovi. Žádnou. Jediná možnost byla smrt. Zabit upírem. Měla jsem zlost. Na ní, že mi to neřekla. Na všechny upíry, zabijáky. A pak jsi přišel. Neviděla jsem tebe, ale prostě upíra. Chtěla jsem se pomstím, vybít si zlost na smrti upíra. Nevnímala jsem tě, štvalo mě zvíře ve mně a to chtělo zabíjet. Ale jak jsi tam stál a čekal na smrt, viděla jsem všechnu bolest, kterou si v sobě měl. Mou bolest. Trpěl si mou bolestí, ne tím co jsem ti způsobila. Já nemohla jsem tě zabít. Uvědomila jsem si, jak moc bych trpěla, kdybych tě ztratila, že jsem tě sama zabila. Pak přišel strach, že mě opustíš" nemohla jsem pokračovat, strašně to bolelo. Schoulila jsem se blíž k jeho tělu a čerpala sílu z jeho blízkosti.

"Je mi to líto Amy. Kdybych mohl, našel bych toho upíra a zabil bych ho, za to, že ti tolik ublížil. Kdybych věděl, že bych ti neublížil, tak bych odešel, abych ti nepřipomínal, že můj druh tě připravil o otce. Ale to bych nevydržel, na to tě moc miluju." Přitáhl si mě snad ještě blíž k sobě a políbil do vlasů.

Leželi jsme vedle sebe a užívali si vzájemné blízkosti, když mi najednou došlo, že vlastně nemám nic na sobě a jediné, co mě chrání před nahotou je deka, do které mě musel zabalit jedině Edwarde. "Ehm, Edwarde, ne že by mi tohle nevyhovovalo, ale mohl by jsi mě pustit, šla bych se obléknout." Jen jsem to vyslovila, cítila jsem jak mi na tvářích naskočila růžová barva. Ještě jednou mě políbil a pak dost neochotně pustil. Pomalu jsem vstávala a přidržovala si deku, aby mi nesklouzla, posbírala oblečení a pospíchala do koupelny.

Dala jsem si rychlou ale teplou sprchu, opláchla obličej a zarudlé oči od pláče a utíkala zpátky za Edwardem. Ležel ve stejné poloze na posteli a pozoroval mě se zvláštním výrazem v očích. Jak jsem se na něho dívala, tak mi došlo, že mě musel vidět nahou a hlavně, že mě nahou objímal a zrudla jsem víc než prvně. Jako kdyby vycítil, na co myslím, vstal a objal mě. "Nemusíš se stydět, nedíval jsem se. V tu chvíli jsem byl zaneprázdněn něčím úplně jiným." "Prosím tě, nemohli bychom tohle téma opustit, cítím se strašně." Zasmál se a šel si sednout zpátky na postel.

"Kromě nepříjemných věcí jsem se včera dozvěděla i pár novinek co se týká hlavně nás dvou. Pamatuješ tu noc, kdy jsi mě viděl poprvé se proměnit?"po krátkém přikývnutí jsem pokračovala, "tak jsem zjistila, že ta síla, která nás v tu chvíli zasáhla, je věc, co se stává vlkodlakům. Nemusí se to stát všem, ale některým se to děje. Hledají si tím své protějšky, partnery na celý život. Jsou jejich spřízněnou duší." Myslela jsem, že bude šťastný jako já, ale byl spíš smutný. Ale z čeho? "Já nemám duši Amy, ve mně je jenom krvelačné monstrum." "Edwarde ne. Nic takového ani neříkej. Ty máš duši. To tvá duše z tebe dělá člověka jakým jsi, nebo spíše upíra. Kdyby v tobě bylo jenom to krvelačné monstrum jak říkáš, neseděli bychom tu teď spolu. Spíš bychom se snažili pozabíjet."

Od dalšího rozhovoru nás vyrušily hlasy, které se ozývaly nedaleko domu. V tu chvíli jsme věděli, že další problémy jsou blízko.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama