Nepreferuji žádnou povídku, prostě, co budu mít chuť psát, to budu psát


Stvoření noci - Že by se blýskalo na lepší časy? Nějak mě chytá nálada na psaní a vrhám se na další kapitolku.

17. Šelma

14. července 2009 v 17:06 | Jane |  Tajemství předků
17. kapitola - Šelma


Dopadla jsem na zem a hned se porozhlédla po svém nepříteli. Stál necelé dva metry ode mě. Ruce měl zvednuté. Gesto mi mělo ukázat, že se prát nebude, že mi nechce ublížit, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Měla jsem zlost. Zlost na jeho druh a potřebovala jsem si ji vybít. Přímo na něm. Nic jiného kromě něj jsem neviděla. Okolní prostředí zmizelo. Zůstal jenom on a já. Odvěcí rivalové na život a na smrt. V ten okamžik, jsem nebyla člověk. Stala se ze mě šelma, která chrání svůj druh a zabíjí škodnou. Instinkt a zvířecí pudy převzali kontrolu nad mým tělem. Zaútočila jsem. Rychle. Vražedně. Snažila jsem se svého protivníka zasáhnout drápy. Rozervat ho na kousky.

Uhýbal. Kryl výpady. Ustupoval. Ale neměl šanci. Byl rychlý. Hodně. Ale já byla rychlejší. Pohyby, které jsem předváděla snad nebyly možné. V jednu chvíli jsem letěla vzduchem, a v druhou už mu útočila na krk. Snažil se držet si ode mě odstup, abych ho nezasáhla. Vyhýbal se úspěšně, dokud neudělal chybu a já svou šanci nepromarnila . Pocit blížícího se vítězství mi nalil do žil novou energii. Sekla jsem tlapou. Drápy projely upíří kůží a zanechaly hluboké rány. Byla jsem připravená ke skoku, odhodlaná zasadit poslední smrtelnou ránu, ale nemohla jsem. Dívala jsem se na něj. Zahlédla jsem jeho oči. Nádherné zlaté oči. Viděla jsem je už šťastné, zklamané, milující, ale ne takto bolestné. Mísila se tam bolest z rány, kterou jsem způsobila, ale to nebyl hlavní důvod té nesmírné bolesti. Ta bolest nebyla jeho, ale moje. Trpěl, protože já trpěla. Nevěděl jaká příčina způsobila můj nával vzteku vůči němu, ale věděl, že mi nesmírně ublížila. Ublížila mi tak moc, že jediná možnost jak ji zmírnit, byla jeho smrt. Věděl to. Byl smířený se smrtí, když mi to pomůže od bolesti. Sám by se zabil, jen aby můj zármutek zmírnil. Nemohla jsem ho zabít., ne teď. Ne potom co jsem viděla jeho oči, čekající na poslední úder.

Šelma v mém nitru ustupovala. Vládu nad tělem opět získávalo mé vědomí. Uvědomovala jsem si poslední chvíle. Můj hněv. Chuť zabít. Smutek, nad otcovou vraždou, tak spalující, že mi rozervával nitro. Vysvobození, v podobě smrti upíra přede mnou, by mě smutku nezbavilo, ale ještě víc by ho zhoršilo. Přišla by chvilková úleva a pak strmý propad do agonie. Vědomí, že jsem ho zabila, zabila Edwarda, svou věčnou lásku, spřízněnou duši, jedinou bytost, která mě jen svojí přítomností mohla z každé rány, kterou mi život uštědří, osvobodit, by mi rozervalo duši.

Nemohla jsem o něj přijít. Potřebuji ho. Potřebuji k životu. Bez něj nemohu dýchat, udusila bych se. Nemůžu bez něj žít, protože bych stejně nežila. Je mým sluncem v temnotě. Je ukazatelem, který mě provází životem. Je vším


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama